Hurá hurá hurá! poprvé
Zoufale jsem seděl vedle Tatsuovy postele, za mnou, přede mnou, vedle mě....KOLEM mě všude jen metal, co se řinul z reproduktoru, rozkládal poslední zbytky domu a nervů sousedů a já se opakovaně pokoušel dovolat postupně Hikari, Shinju, Katzuhirovi nebo Satoshimu. A znovu dokola a znovu až dokud mi to nezvedl Satoshi.
„Satoshi! Kamaráde-“ vyjekl jsem do telefonu, když mi došlo, že to OPRAVDU zvedl.
„Nejsme takoví kamarádi, abys mě tak musel oslovovat,“ ozvalo se ledově z druhé strany sluchátka.
„Jo, jo. Promiň,“ pípl jsem a zůstal potichu.
„No jo.“ zabručel Satoshi.
„Tak co je?“ ozval se po chvilce nevrle znovu Satoshi.
„Jo, promiň.“ začínal jsem se vzpamatovávat a otočil jsem se po Tatsuovi, abych našel malou inspiraci, jak tuhle situaci popsat.
„Jestli se ještě jednou omluvíš, tak ti to nejen položím, ale, ty víš, že sem toho schopný, nacpu ti ten telefon, ze kterýho voláš, do zadku, až tě potkám!“ zavrčelo na mě sluchátko.
„Jo, pro- … ehm. Nemůžu dostat Tatsua z postele.“ sledoval jsem nahého, spícího Tatsua, jak zakládá rybník na svém polštáři a jak si v něm vesele hoví při jeho napouštění.
„Cože?!“ ozvalo se ledově a já věděl, že kdybych mu to řekl do očí, mám asi stejnou šanci na přežití jako žížala, co tančí břišní tance skupince kosů.
„Nechce se vzbudit...“ zamumlal jsem zoufale.
„Dones jeho kytaru.“ zabrušel Satoshi nezaujatě.
„Dobře.“ zamumlal jsem do už oněmělého sluchátka.
S povzdechem jsem zahodil Tatsuův ružový telefon na hromadu k těm ostatním, otřásl se při představě, kde mohl skončit kvuli jednomu blbýmu slovu, a začal jsem si odkopávat cestu (možná) špinavým oblečením ke kytaře. Dokonce jsem cestou potkal i její obal.
S dalším povzdechem jsem nacpal kytaru opatrně do futrálu a hodil si ji na záda, cestou zase ven jsem ještě vytáhl ze zásuvky rádio. Rozhostilo se až nepříjemné ticho - docela mě to překvapilo. Že by mi přece jenom chyběl metal? Uvažoval jsem chvilku nad tou myšlenkou a převaloval si ji v mysli tam a zase zpátky, a pak mi to došlo. To ticho bylo až MOC hluboký. Pomalu jsem se otocil a zadíval se do Tatsuových očí. Bylo to asi stejný jako zadívat se do očí samotného Satana. Napadla mě při téhle situaci taková teorie, kterou jsem pak rozvíjel zbytek dne a pojmenoval jsem ji „Teorie nášlapné miny“. Tohle byla první fáze – když bez pozastavení míříte doprostřed zaminovaného pole a jediný, kdo by vám dokázal pomoci je váš rekreující se rozum na jednom ze slunných vzdálených ostrovů.
„Polož ji...a...nikomu...se...nic...netane.“ procedil skrze zaťaté zuby utíraje si slintu z brady a mezi každým slovem se zhluboka přerývaně nadechl.
„Tatsuo, donesu ji do školy, ty se zatím oblečeš, nasnídáš a přídeš potom v klidu taky. A nikomu se nic nestane.“ odpověděl jsem mu odhodlaně a rozběhl se ke dveřím. Ve chvíli, kdy jsem překročil prah, Tatsuo vystartoval z postele – já uviděl něco, co jsem myslím vidět nemusel, a zabouchl dveře. Ve chvíli, kdy ze sebe vydaly nelibé zadunění s tichým křup,křup, křup, jak do nich Tatsuo vrazil a sesunul se po nich k zemi, se ozval i zvonek. Nehodlal jsem ztrácet čas (třeba obouváním), takže jsem čapl klíče do jedné ruky, boty do druhé a rozběhl se dolů, ani jsem za sebou nezavřel dveře od bytu. Hned po tom, co jsem dole rozrazil dveře a srazil se s Hikari, která stihla jen zalapat po dechu, než padla k zemi, mi došlo, že někdo zvonil...
„Eeeeeeeee-mmmmmm.....“začal jsem, pomalu couvaje bosky sněhem pryč.
„Nao!“ ozval se ze schodiště tak naštvaný hlas, že i Hikari musela povytáhnout zaraženě jedno obočí. „Dej mi ji!“
„Promiň, já musím jít... nestihl jsem si ještě vybrat parte.“ zamumlal jsem a do mysli se mi drala prazvlastni myslenka, jestli se stihl oblíct.
„Počkej-“ natáhla ke mě zmateně ruku a já, blbej, jsem k ní přistoupil, abych jí rychle pomohl vstát, ale zhruba někde v tomto bodu jsem si nevšiml, že mi spadla bota. Jenže v tuhle chvíli už byl Tatsuo moc blízko, takže jsem se rychle rozběhl pryč ani jsem jí nepomohl oprášit kabát – jak rád bych si tehdy šáhl... Když jsem vbíhal do zatáčky ještě jsem zaslechl něco jako:
„H-H-Hi-....hhhhhhh!“
„No, taky ti přeju hezký ráno, a teď si to zakryj....“
K mému velkému štěstí jsem právě stihl přijíždějící autobus. Přiznávám, že se lidi dívali trochu divně, když nastoupil bosej kluk s bundou a botama v rukách, zatímco venku se nenápadně snášelo k zemi několikset sněhových vloček. Sundal jsem si Tatsuovu kytaru ze zad a zhroutil se na sedačku, abych se mohl aspoň oblíct a obout. Na moment jsem ještě zavřel oči, abych si vydechl.
Byla nádherná... jak se na mě zmateně koukala, jak se jí vlnily vlasy...ty klapy na jejích uších...aaah....Cože? Já tam nechal botu?!
xXx
„Díky.“ bafl na mě Satoshi místo pozdravu a začal mi rvát kytaru ze zad. Když ji ukořistil, trochu se zarazil zíraje na mou bosou nohu.
„Tak přece se vzbudil...“ utrousil nakonec pobaveně.
„Jo,“ zabručel jsem a přemýšlel, do čeho si zabalit zimou znecitlivělou nohu.
„Hikari to nestihla?“
„Chytit do obličeje ode dveří a hned na to potkat zádama zem, nebo vidět nahýho Tatsua?“ zavrčel jsem a štvalo mě to tak, že jsem přemýšlel o nejmíň humálních možnostech, jak zabít sourozence.
„Cože?!“
„Obojí stihla...“
„Kecáš!“ vložila se do toho s dychtivým výrazem Shinju.
„Tys jí vrazil dveřma?“ ozval se znovu výhružně Satoshi a mně přejel mráz po zádech. Vypadal, že mi udělá mix koktejl z mých vlastních orgánu.
„Neúmyslně...“ povzdychl jsem si a říkal si v duchu: ´Ano,jsem vinen, žádám trest nejvyšší´.
„Sice tě až doteď hájila, když si z tebe dělal Tatsuo srandu, ale teď....teď jsi u ní asi fakt skončil...“ škaredě se na mě usmál.
„Díky... vždycky mi tak zvedneš sebevědomí.“ začal jsem a jakoby toho nebylo už tak dost, spadla mi nohavice od kalhot do vody v kbelíku, kde jsem se pokoušel ohřát si zkřehlou nohu.
Satoshi se zatvářil nechápavě a vyrazil radši rovnou směr tělocvična.
Tatsuo s Hikari dorazili ve chvíli, kdy jsem dopíjel druhý čaj, Shinju si dávala do kupy svou bicí soupravu a Katzuhiro likvidoval asi třetí svačinu (a to jen od chvíle, kdy jsem přišel). Hikari mě sjela ledovým pohledem a nezaujatě zvedla ruku s mou botou.
„Díky, hele, promiň mi, že jsem tě-“
„Na to kašli, jasný?“ ani se po mě neotočila a vyslíkala si bundu.
Po dalších dvou hodinách za sebou už měli zvukovou zkoušku, dorazila posila stolů z kuchyně a na povel Shinju začali nosit i židličky z nejbližších tříd.
Zatímco Shinju pečlivě vyskládával židličky do vyrovnaných řad, Katzuhiro se Satoshim je o dvě řady dál odnášeli zase zpátky ke stěnám.
O asi půl hodinu později, kdy už i Shinju připadalo trochu divné, že pořád jen nosí židle, ale je jich v řadách čím dál míň se strhla hádka mezi ní a Katzuhirem na téma, že rozdíl mezi rockovým koncertem a koncertem vážné hudby se projevuje i v rozestavění nábytku. Jenomže Katzuhiro se s tím nemohl nějak poprat a ve chvíli, kdy to vypadalo, že ho donutí odnosit židle zase do řad se do toho vlozila i Hikari.
„Shinju, my doufáme, že se budou i bavit a ne sedět a zírat na nás...můžou si sednou u stěn a dát si něco na zub, když budou unavení, jinak ať je tu prostor, ne?“ nebyla moc příjemná.
„Já chtěla jen pomoct...“ fňukla Shinju a zmizela ve dveřích následovaná Katzuhirem.
Hikari si utrápeně povzdechla.
„Vždyť sem nebyla až zase tak zlá...“
Tělocvična se plnila lidmi a já si cpal do pusy třetí jednohubku, když mi poklepal na rameno Tatsuo.
„Á to sak láno nefyfle!“ vyhrkl jsem a poprskal ho jednohubkou.
„Eh...“ procedil mezi zuby a začal si stírat kusy jednohubky z košile. „Budeš uvaděč, Nao.“ oznámil a neúprosně mě táhl k pódiu.
„Co to, u všech bláznivých bohů, zase meleš?“ štěkl jsem na něj a pokusil se mu vyškubnout, ale to už jsem slyšel tiché „mužem“, co mumlal do vysílačky a cítil v ruce mikrofon, když mě žduchal do schodů. Zamžoural jsem do reflektoru a uvědomil si, že celá tělocvična zmlkla. Byl by slyšet špendlík.
„Eeee...Veselé Vánoce!...Nazdar!“ rozhodil jsem se širokým úsměvem rukama a vyletěl mi mikrofon.
„Jejda...promiňte...“zamumlal jsem do výbuchu smíchu a poníženě zamířil ke kraji podia, kde na mě už čekal Tatsuo s mikrofonem v ruce.
„Seš uvaděč a né komediant, zkus si to uvědomit, blbe.“
„Ty seš blb!“
„Smějou se tobě, takže blb jsi ty.“
„To teda nejsem, je to tvoje vina, já sem semka nechtěl!“ zamumla jsem s naprosto zkaženou náladou a věděl, že má Tatsuo pravdu. Když jsem se znovu postavil do toho nepříjemnýho světla, uvědomil jsem si, že nic nechci víc než být teď doma. Kouknul jsem po tělocvičně a u stěny viděl znechucenou Hikari. Být doma...a sám...
Rozhodl jsem se začít jinak.
„Drazí,“ nadechl jsem se a jak jsem viděl Tatsua a jeho šokovaný výraz, jen mě to utvrdilo, že to je správně, ať si to vypije, hošánek, ale pak jsem si řekl, že za blbce budu zase já.... „Vážené slečny, vážění pánové, nevítaní šprti, opilové, milý burani, kur-děvčata nemravných mravu a sukničkáři,“ doufal jsem, že jsem vystihl všechny přítomné a myslel jsem to vážně, i když oni to zatím pořád brali jako vtip.
Tady jsem si uvědomil druhou fázi minové teorie – když vám v běhu pomalu dochází, že to, čím běžíte není růžový sad, ale není cesty zpátky. Věděl jsem, že řeknu nějakou kravinu, ale poprvé v životě mi to bylo vlastně fuk.
„Sešli jsme se tu dnes,“ při těhle slovech celej sál oněměl a jen na mě šokovaně zíral, viděl jsem Tatsuův výraz já sem ale debil a Satoshiho němé poplácání po rameni v gestu to teda seš... „abychom si to tu sakra užili!“ zakřičel jsem do mikrofonu a k mému překvapení publikum opravdu propuklo v jásot. „Je mou poviností informovat vás, že máte v ceně symbolicky nechutně drahé vstupenky neuvěřitelně velkou žranici, pití asi tak dva rybníky a tu nejlepší hudbu, jakou na naší škole najdete! Přivítejte prosím na pódiu metal v podání Baka na pátou! “ zvolal jsem do nadšeného a nedočkavého publika a s pohledem do Tatsuovy tváře jsem si uvědomil i třetí fázi miny – to tichounké cvak, co vás donutí zastavit a přemýšlet o tom, kde ve vašem životě nastala chyba.
„Sešli jsme se tu dnes...jak svatba...“ protočila Hikari otráveně oči, když mě míjela. A to byla vážení čtvrtá fáze miny – originální porcování, vykostění a roznos pro supy v okolí ve chvíli, kdy naznáte, že váš život je zbytečný a zvednete nohu z miny.
„Náš uvaděč a manažer-“
„Nejsem manažer...“ zavrčel jsem si pro sebe.
„-dnes nemá moc svůj den, prosím o omluvu.“ slyšeljsem Tatsua z pódia a nesouhlasné pískání publika.
„Výborný proslov.“ ozvalo se mi za zády zrovna ve chvíli, kdy se tělocvičnou rozlehl Hikariin zpěv.
„Fíky.“ zamumlal jsem s plnou pusou, ani jsem se neotočíl a pomylsel si něco o protivných prvácích... prvačkách.
„Jé, to bych si dala! Jsi tak pozorný!“ ozval se za mnou hlásek roztouženě znovu. Otočil jsem se a uviděl malou prvačku s blonďatými lokýnkami a růžovou dlouhou sukní, červeným topem a v tmavěmodrých kanadách. Vypadala jako barbie-karkulka, kterou oblíkla barvoslepá holčička. Zatoužil jsem znovu po domově, a pak, když jsem si ji prohlídl znovu, jsem toužil být kdekoliv jinde.
Zoufale jsem se podíval k podiu, kde si kapela zrovna užívala nadšený potlesk a musel jsem vypadat hodně zoufale, protože když můj pohled zachytil Tatsuo, bratrsky na mě mávl. S omluvou jsem vrazil do ruky slečně zbytek své jednohubky a tyskem vyrazil na pódium. Tatsuo mi vrazil do ruky mikrofon a mumlal něco o vtipkovaní a uvedení další písničky.
„Tak, nemůžete celou dobu jenom poslouchat metal, že jo, tak sem si říkal, já to teda moc neumím, ale že vám takhle řeknu vtip o zajíčkovi. Třeba ho neznáte. To si takhle každej den jde zajíček po vlaku a obchází kupé, vždycky do jednoho vstoupí a říká: „Je tady nějakej frajer?“ a vždycky všichni mlčí, tak králíček od každýho vybere korunu a jde dál. No a jednou takhle přijde zase do kupé a zase řká: “Je tady nějakej frajer?“ no a zvedne se chlápek jak hora a říká? „Já sem frajer!“ a zpoza zajíčka dovnitř vstoupí medvěd a říká: „Tak, ty frajere, ty to máš za pět korun a ostatní po koruně.“ V publiku se sem tam někdo blbě uchechtl, ale jinak asi většina pořád čekala na pointu. Jenom Kutzuhiro vypadal, že si brzo cvrkne smíchy do trenek.
„No nic, tak další písnička bude...“ uvědomil jsem si, že to nevím a vyděšeně se podíval na Tatsua, ten se zase zmateně podíval po Hikari a já už nemohl dál čekat. „Ó bože mám sekeru v hlavě!“
„Nao, dneska ti to nejde, opravdu!“ ozvalo se ledově zpoza mě a Satoshi mi vrazil do ruky seznam písniček a s prvním úderem do strun mě kopl do zad, čímž mě srazil z pódia do publika, co se tvářilo, že by na místě sežralo i fialově svítícího slona, kdybyste ho tam hodili. Mě ale nečekalo ani sežrání a ani – a to mě překvapilo velice – intimní setkání se zemí a dentistou, co by mi dotvarovával zuby. Byl to užasnej pocit, jak si mě podávali, jenom mi trochu vadilo, že na ně nemám řidičák - sundali mě dost daleko od těch dobrých jednohubek.
Podařilo se mi schovat za stolem s jednohubkama a do konce akce nepotkat ani blond lokýnky ani nic tomu podobnýho (stejně by mě zajímalo, proč na mě letí blondýny bez vkusu se sklony k růžové a Hikari nic...), dokonce se mi podařilo utéct i před zahájením úklidu (přesně vím, kdo by jinak uklízel ty poblitý židle).
Zamknul jsem si dveře, nacpal si do uší čerstvě koupený ucpávky, objal králíka a sladce si usnul, jenom Hikari mi tu noc trochu tížila sny...
….říkal jsem si o to, … aspoň to mi Tatsuo tvrdil později....