Pár dalších dnů probíhalo se stereotypní nudou a splývaly do sebe. Šeď dnů, pozdní svítání a brzo se snášející tma začínaly působit skoro až depresivně. Byla sobota odpoledne a já právě dopsal společnou seminární práci na téma: Chronologický sled událostí a zbraně první světové války.

Do vystoupení zbývaly sotva dva týdny a Tatsuo měl dva podivné záchvaty, které se v pravidelných intervalech střídaly. Jeden byla hysterie a druhý jakýsi zasněný pohled nikam. Když jsem ho tak uviděl poprvé, bál jsem se, že přišel zloděj a vzal si tu nejmíň cennou věc co v byla v bytě. Ovšem záhada zmizení Tatsuova mozku pramenila o několik let zpátky…nejspíš.
„Nechceš něco na jídlo? Jedl’s vůbec něco?“ zamžoural jsem na něj unavenýma očima a protáhl se. Nepromluvil. Nic. Zíral do zdi a poťouchle se usmíval.

„Tu tu tu turututůůůůůů!!!!! TTu tu tu tutů!!! Turu tu tů pa ra páára para pá..pa-pá…!“ začalo řvát jedno z těch malých otravných zařízení z Tatsuova pokoje.

Evidentně to znamenalo víc než moje: „Máš hlad?“ protože vyskočil a rozběhl se ke dveřím. Zdálo se však, že mu nikdo 17 let neřekl, že když chce do místnosti musí si nejdřív otevřít. Ozvala se šílená rána, byt se otřásl a Tatsuo stekl po dveřích dolů, nechávaje na nich krvavou šmouhu.

Ta radost, že konečně teče krev z nosu někomu jinému se nedala snad ani vydržet. Tatsuo se vyhrabal ze země a začal v pokoji lítat od mobilu k mobilu. Udělal jsem jenom dva kroky a zalovil v kapse jeho bundy, která se vesele válela na zemi. Otevřel jsem telefon a koukal na displej.

„Hele, volá ti Aki.“škodolibě jsem zamával mobilem, který přestal zvonit.

„Tys to vypl!“ zařval zuřivě na celý pokoj a rozbil mi ciferník.

„Je to tvoje chyba…“ vrčel s ručníkem na nose a zakloněnou hlavou sedíc na záchodové míse.

„Moje chyba? A co je jako moje chyba?“ seděl jsem ve stejné pozici na okraji vany a chladil si nos, ze kterého už netekla krev, studeným ručníkem.

„Teď už nezavolá! A můžeš za to ty!“ brblal se sluchátkem u ucha. „A navíc to nebere!“

„Proboha…to na něm tak záleží?“

„Chceš mít fialový stíny na oči?“

„Chybí ti ty fialový vlasy?“ rýpnul jsem si do bratra a sledoval, jak prudce vyletěl se zaťatou pěstí mým směrem. Právě ve chvíli, kdy se napřahoval a já se namáčkl na zeď smířen s faktem, že navždy budu mít křivý nos od té ošklivé zlomeniny, kterou mi teď způsobí, se ozval ten mým uším libě znějící zvuk domovního zvonku. Skrčil jsem se, proklouznul pod bratrovou paží a vyběhl ke dveřím, zatímco on to napral ‘plnou parou‘ do zdi.

Otevřel jsem dveře a do obličeje mi bylo stříknuto z několika vodních pistolek. Následně jsem, za neurčitého křiku a jásotu, byl odstrčen ode dveří a do ruky mi někdo napasoval hlenovitě zelenou vodní pistolku. Prázdnou a navíc s neuvěřitelně malým otvorem pro plnění.

„Haháááá!“ Hikari se rozkročila a namířila na Tatsua.

„Ruce vzhůru ty křiváku!“ stoupnul jsem si vedle ní a taky na něj namířil.

„Nao, vždyť to máš prázdný…“ zklamaně sklonila svou zbraň a zamrkala na mě.
Strávil jsem v koupelně deset minut! Chápete to? Deset minut, abych si pak pětkrát stříkl a mohl začít znovu! Pak přišla ta chvíle, kdy si Satoshi - nejmíň mokrý - naplnil svou mega vodní pistoli s průhledným deštníčkem, který na ní byl přidělaný jako štít a zamknul dveře od koupelny s tím, že vyhrává ten, kdo bude nejmíň mokrý a nejdéle mu vydrží voda.

„Ty to nevyhraješ!“ ozvala se Shinju ze zamčené koupelny a zalomcovala dveřma.

„Klid, kotě, ty už mě neohrozíš…jsi durch! Muchachabwahahaha!!!“ zlostně se zasmál a klíč si strčil do džínů, zatímco Katzuhiro na něj zlostně stříkal a bylo mu úplně jedno, že to všechno stéká po deštníčku. A jak se zdálo, Hikari měla tajný plán, jak ho porazit, takže vytáhla z pod stolu kýbl plný vody. Vůbec nevím, kdy ho tam dala! Zvedla kýbl nad hlavu, ale vzhledem k tomu, že zakopla o vlastní nohu, celý jeho obsah skončil na Tatsuovi.

„Moh sem vyhrát!“ dupl si v kaluži a voda se rozšplíchla všude okolo. Teprve teď mi začínalo docházet, že můj pokoj plave…A postel je nespíš taky durch, když si do ní Tatsuo uraženě lehl.

Postupně všem došla voda a co hůř, všem došly kousky suchého oblečení. Satoshi se svým suchým hrudníkem a levým ramenem se cítil být králem a nechal si objednat čtyři pizzy, zatímco my ostatní jsme se měli uskromnit jen s jednou.

Nakonec, jsme seděli všichni namačkaní u televize a sledovali kreslený večerníček Tom&Jerry. Dívky v mých košilích a všichni ostatní v Tatsuových kalhotech….musel by to být zajímavý pohled. Už jen proto, že Shinju usnula Katzuhirovi na rameni a ten se celou dobu tvářil jako v sedmém nebi.

„Katzu, zlato, ona o tebe ale doopravdy nestojí.“ Zkazila mu naděje Hikari a nacpala si do pusy velkou polorozmrzlou jahodu. Jahody, aniž bych to vůbec tušil, byly v našem mrazáku už asi dost dlouho.

Postupně usnuli úplně všichni, jenom já vypnul televizi, uklidil a lehl si do své promočené postele.

Sotva se slunce vyhouplo nad vrcholky kvetoucích sakur ozvala se požární siréna a po ulicích začalo jezdit vozidlo, které hlásalo, abychom se všichni schovali do sklepů, nebo odjeli s autobusy v poledne do bezpečí, protože na naši planetu útočí mimozemšťané.

Celý den jsme seděli ve sklepě s Tatsuem a přemýšleli, co se stalo s našimi blízkými. S rodiči, s kapelou…s Hikari…a sledovali jsme u toho televizní zprávy a všechno o tom, jak se americká armáda zoufale brání, ale všechny útoky nikam nevedou. V tom se začal Tatsuo dusit, a jak jsem se mu snažil pomoct, slupovala se z něj kůže a měnil se v cosi malého a zeleného.

Nakonec měl několik chapadel a poplival mě něčím slizkým a hnusně lepkavým až jsem se nemohl vůbec hýbat, a pak se na mě vrhl s několika řadami ostrých zubů.

„Nao?“ zaznělo mi starostlivě u ucha a někdo mi přejem jemně rukou po tváři.

„C-co? Nejez mě!“ prudce jsem, celý zpocený a zadýchaný, otevřel oči a přepadl přes okraj postele.

„Já tě nepřišla sníst. Ale nakrmit.“ Hikari zvedla misku s ovesnými lupínky.

„Hikari…“ vydechl jsem a s úlevou se opřel čelem o okraj postele.

„Něco se ti zdálo…“ mávla rukou a usmála se. „Ale máš úplně mokrou postel.“ zamračila se.

Po snídani, jsme všichni vyrazili do zkušebny a nikoho nezarážel fakt, že jsme spali do dvou a snídali o půl třetí.

Usadil jsem se na svou oblíbenou plastovou židličku a dost mě zarazilo, že mi nad hlavou poletují mýdlové bublinky…přece mi nemůže takhle rychle utíkat mozek….a ještě tak hanebně! Otočil jsem se a spatřil JEHO! Stál tam….se zmrzlinou v jedné ruce a foukátkem od bublifuku v druhé. Jako bublinkový bůh! Místo žezla a jablka měl zmrzlinu a foukátko a místo koruny čepici s bambulema, co dost matně připomínaly ping-pongový pálky. Nejspíš domácí výroba.

„Zdar, děcka.“ Odžduchnul mě a sedl si na plastovou židličku.

„Aki…“ rozplýval se Tatsuo a Satoshi vztekle vytáhl pistolku, kterou měl za pasem.

„Ale…ty si chceš hrát? Dítě?“uchechtl se Aki a já se začínal bát. Satoshi se obvykle netvářil přívětivě, nebo mile, ale měl jsem pocit, že se to zlepšovalo… než přišel on. Satoshi byl chodící mrazák - tak ledový výraz by se těžko hledal kdekoli na světě.

„Já mám pistolku a ty bublifuk, co je asi silnější hračka?“ povytáhl jedno obočí a roztáhl deštníček.

„Radši hraj prcku.“

„Odkud ty seš?“ pípla Shinju s neskrývaným zájmem a přívětivostí až se na ni cizinec usmál, což v Tatsuovi vzbudilo, neznámo proč, záchvat vzteku.

„Narodil jsem se v Evropě.“

„Kde?“ vyzvídala dál.

„Česká republika. Takový malý ptačí prd uprostřed.“ Zakousl se do kornoutu od zmrzliny.

„A co teda děláš tady… ty prde.“ Utrousil Satoshi a začal ladit kytaru.

„Nebuď hrubý…“ začal s až naštvávajícím klidem.

„A ty nebuď hlučný…nevidíš, že ladím?“ zvedl k němu hlavu a nemile usmál.

„Jsem tu studijně. Mý rodiče jsou tak zvaní Otaku a milují Japonsko a vše okolo něj, dovolili mi tedy zde studovat. Po ukončení studií se vracím zpět. Na čas. Pak se hodlám, nejspíš, usadit zde. To ještě nevím.“ Mluvil pomalu a zvláštně potichu, celou dobu se díval jen na Satoshiho a ten mu pohled oplácel. Bylo to jakoby spolu celou dobu, co mluvil, táhli nějaký oční boj, kde nebylo jasného vítěze.

„Tak jedem.“ vytrhla nás všechny z přemýšlení Hikari, která se chopila mikrofonu a podala Satoshimu papíry s textem. Zbytek zkoušky jsme už nemluvili, dokud neodešel. Pak se rozjelo debatování o včerejší bitvě.

A tento díl bych chtěla věnovat jednomu našemu "nepíšícímu komentáře" fanouškovi,

který je zároveň můj velký kamarád a spolužák.

Takže Užij si ho Michale a těšíme se na komentáře.

Honey